Liška

Liška Vendula se nápadně podobala hezké slečně Vendule Zrzavé z Berouna. To takhle jednou liška dostala nápad. Dobře věděla, že většinou jsou lišky pokládány za zlomyslné, lstivé a vychytralé potvůrky. Tak si řekla, že celý berounský les přesvědčí o opaku. Ve stejnou dobu se i Vendula Zrzavá zrovna zabývala svým vzhledem. Uměla se dobře oblékat, parádit, moc jí to slušelo, ale chytrá zrovna nebyla. Usmyslela si, že bude chytře aspoň vypadat. Oblékla si elegantní kostým, střevíce na podpatku, do ruky popadla úřednickou aktovku. Nezapomněla ani na slušivé brýle a dokonce si ze svých dlouhých vlasů vyčesala uhlazený drdol. Vydala se na pochůzku Berounem.

Zatím liška Vendula pobíhala po lese a tvářila se mile, přátelsky a přesvědčovala ostatní zvířecí kamarády, jak je hodná. Svolala je všechny na příští den na hostinu. Každý s sebou měl přinést nejoblíbenější dobrotu. Všechno pečlivě připravila. Z opadaného listí, mechu a šišek si vyrobila slušivý kostým a pár svých nejrezatějších a nejdelších chlupů ze srsti poházela po stromech a keřích. Hostina začala, všem se sbíhaly sliny na tu spoustu dobrot. Zvířátka se s liškou náramně bavila, všichni skotačili a divili se, jak se liška změnila. A vtom to vypuklo. Liška Vendula volala: „Hoří, náš les hoří.“ Ukazovala směrem k ověnčeným stromům. Rezavé chomáče chlupů v záři slunce opravdu vypadaly jako plameny. Zvířata vyděšeně utíkala a liška se dala do hodování.

A co Vendula Zrzavá v Berouně? Ta moc obdivu nesklidila. Kráčela po náměstí a s kým promluvila, ten se s ní dlouho nezdržel. Zanedlouho se jen ozývalo, že to je hrůza. Vypadá tak inteligentně, ale když promluví, tak samé hlouposti a nesmysly. Hezká, ale hloupá. A tak z toho můžeme usoudit, že když ze sebe děláme co nejsme, brzy se stejně ukáže pravda.

Myslím, že rčení, Liška může změnit svou srst, zvyky však ne, určitě platí.