Jednoho dne jsme se s Káťou procházely po poli a najednou slyším: „Čau holky“. Prudce se otáčím, ale tam nikdo. Najednou: „Za tebou!“ Ale já tuším, že tam nikdo není.
Pak Káťa řekla: „Nech ho. Já vím kdo to je. Je to Mates.“ Koukám na ni a vidím oči hluboké jako tůň. Říkám si, že to Mates není a nepozorovaně se ohlédnu.
Vidím muže z ulice ve Výsoníně. Všiml si mě, bere nůž a jde kvapem ke mně. Beru Káťu za ruku. Křičím na ni, ať utíká. Utíkat! Utíkání. „Bum! Bác!“.
Ohlížím se a vidím, jak muž spadl. Pak se ale zvedne a utíká rychleji. Už je jen taktak za námi. Vtom se před něj vřítí kluci ze školy a začnou se prát. Utrpí nějaká zranění, ale odeženou ho pryč.
My poděkujeme a už raději odejdeme domů. Nakonec to všechno dobře dopadlo.
Líbí se mi jak to máš napsané nejvíc ty citoslovce 🙂
Hezky napsané, ale zajímalo by mě kdo se na něj ze třídy vrhnul! 😀
Dobré ale jak zakřičela bum bác tak sem se málem počůral
Krásně zpracovaný děj.
Máš to hezky zpracované a ten děj se Ti fakt povedl
mas hezky dej hlavne vte dobe kde zakricel bum