Sto let za opicemi

Žil dědeček s babičkou v krásné chaloupce u lesa. Neměli elektřinu, pro vodu chodili do blízkého čistého potůčku, dědeček chodil do lesa na dříví, aby si mohla babička vařit na kamnech. Ani telefon neměli, už byli staří, tak se všemu novému vyhýbali. Nedaleko nich byly postaveny nové domy, kde už elektřinu, topení i telefony měli připojené do domácností. Jednou přišel babičce a dědečkovi dopis, že by jejich syn potřeboval pohlídat děti. Když k nim jejich vnoučata přijela, divila se, proč nemají vybavené místnosti jako oni a proč nemají telefon a hlavně wifi, proč vodu na koupání ohřívají na kamnech a pak lijí do vany?

Dětem tu bylo veliké smutno po rodičích, po všem co mají doma, hlavně po televizi a rádiu. Dědeček jim ukazoval, kam chodí pro vodu, jak štípe dříví, a jak se topí v kamnech, aby měly děti teplý oběd a ohřály si vodu na koupání. Dětem se to vše líbilo. Ale když přijely domů, vše vyprávěly rodičům a spolužákům. V dalším dopise napsaly babičce a dědovi, že jim s nimi bylo velice dobře, ale že jsou sto let za opicemi, protože v dnešní době se žije jinak než jak žijí oni. Ale na prázdniny u nich se stejně zase těšily.