Česká historie

Když si řeknu historie, je to pro mě něco docela zajímavého, poučného, často i tajemného a třeba napínavého. Myslím, že je docela dobré, abych trochu znala historii. Můžu si pak vysvětlit události, kterým jsem nerozuměla a srovnat si období, abych věděla, jak jdou po sobě až po dobu, ve které žiju. Už vím, jak vznikaly říše, kdo vládl a jak se někteří lidé zasloužili o důležité pokroky. Hlavně jak bylo dlouhé a těžké dojít do současnosti. Řekla bych, že každý den si vzpomeneme na něco, co už bylo, přemýšlíme, jak se to stalo, proč to tak je. To všechno je historie.

Ve škole probíráme starší historii už od 4. třídy při vlastivědě a v 5. třídě novější historii českých zemí. Bavila mě kapitola o 2. světové válce. Přemýšlela jsem, jak moje prababičky a pradědové museli být stateční, když tu dobu zažili, vyprávěli o tom a vychovali své děti, moje babičky a dědy. Teď nám zase oni o tom vyprávějí. Máme možnost číst historické knihy, články v časopisech, připomínají se různá výročí. V televizi můžeme vidět filmy a dokumenty. Baví mě výlety po místech s nějakou historií, navštívila jsem už několik hradů, zámků, tvrzí a pevností a vždycky se tam dozvím něco zajímavého.

Ráda si povídám s dědou, kterého historie hodně baví a má dost znalostí. Probírali jsme si spolu i jeho krásnou knihu o historii jeho rodu, která je svázaná z dochovaných informací z různých archivů. Historie mě baví, ale je toho hodně na promyšlení, naučení a někdy je těžké správně si spojit události. Většinou si to všechno musím probrat několikrát. Občas mi to úplně nejde, ale o historii se budu zajímat dál.