Ve středověku

Jednou jsme se stěhovali z bytu v Chrudimi do pěkného, nového rodinného domu v nedaleké Lukavici. Při stěhování jsem našel staré, pěkné hodinky. Nešly. Tak jsem se je pokusil natáhnout. Nastavil jsem je na 15:35, protože tolik právě bylo.

Najednou se všechno kolem začalo motat. Když to přestalo, zjistil jsem, že jsem pořád na stejném místě, nikde však nebyl náš dům ani auto. Všude kolem byly davy lidí. Všichni byli zvláštně oblečení. Podíval jsem se na své tělo. Také jsem měl ty zvláštní šaty. Zeptal jsem se nějakého muže, co se tu děje. Muž mi odpověděl: „Koná se tu veřejná poprava!“
„A koho?“
„Ňákýho chlapa. Troufal si tvrdit, že Země je kulatá.“

Poděkoval jsem a šel se podívat dál do města. Poprava není nic, co bych musel vidět. Celou cestu mi to celé vrtalo hlavou. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? A jak to, že je Země placatá? Vždy mi všichni tvrdili, že zeměkoule je kulatá. Pokusil jsem se najít nějaké místo, kde bych se dozvěděl víc. Až jsem narazil na krčmu. Vešel jsem dovnitř. Krčmář mi hned začal nabízet pšeničné pivo. Omítl jsem. Našel jsem v krčmě toho nejméně opilého muže. Usoudil jsem tak podle toho, že ostatní na sebe řvali, házeli po sobě půllitry a podobně.

Zeptal jsem se ho: „Kde to jsem?“
„V Chrudimi roku 1535.“ V tu ránu mi to došlo. Hodinky jsou stroj času! Nahmatal jsem je v kapse. Vytáhl jsem je. Bylo na nich pořád 15:35, i když už uběhlo od natažení asi půl hodiny. Schoval jsem je zpátky. Najednou jsem si na něco vzpomněl. „Jak vypadá Země?“ Muž mi odpověděl: „Země je placka plovoucí na vodě. Celý vesmír kolem ní obíhá.“
„Já si tedy myslím, že Země je kulatá.“ Tohle jsem řekl. Jenže to nebylo správně.

Muž vykřikl: „Ďábel!“ A krčmář vyběhl z krčmy. Za chvilku se vrátil i s inkvizitory. Dostal jsem strach. Na hodinky jsem nastavil 20:08. Objevil jsem se zase v současnosti. Nikomu jsem ale nic neřekl. Až vám.