Byl jednou jeden zajíc, který měl hrozně rád mrkev. Proto si je vždy na jaře zasel. Pak jich měl celou zahradu. Ale když se vždy probudil, už jich tu pěknou řádku neměl. Šel je vždy znovu zaset. Pak šel spát, ale když se probudil, neměl je tam zas.
Tak to šel říct jinému zajícovi, který bydlel vedle něho. A říkal mu: „Proč to děláš, proč mi jíš moji zahrádku?“ Jenže tenhle zajíc to nebyl. Dokonce vůbec nevěděl, o čem mluví. A zase ráno, když se probudil, mrkve tu neměl. Zase se vydal za sousedem a nadával mu. Nakonec ho to přestalo bavit.
Šel za medvědem a prosil ho, jestli by tam jeden den nemohl hlídat. Medvěd souhlasil a když šel zajíc spát, pečlivě hlídal, až uslyšel nějakou ránu uvnitř. Tak se schoval a koukal, kdo přišel. Zajíc, který byl náměsíčný a jedl sám své mrkve, se ráno ptá medvěda, jek to tedy je. Medvěd prohlásí rozhodně: „Ty mrkve si jíš sám.“ Zajíc se sebral a šel se omluvit sousedovi.
Poučení z toho plyne: Nikdy na nikoho nesváděj něco, když nevíš, kdo to je.
hesky spracovaný děj 🙂
Máš dobrou bajku
Hezký : ) .