Vychází slunce, kokrhá kohout. Probouzím se. Sednu si na postel a se zamhouřenýma očima jsem se dívám na hodiny. „To ne, zaspala jsem do práce.“ Sáhla jsem po plášti a běžela jsem do mé observatoře.
Vzala jsem svůj mikroskop a začala jsem zkoumat vzorek vesmírného prachu. Najednou někdo zaklepal na dveře. „Vstupte,“ zvolala jsem. Dveře se se skřípotem rozletěly. Přímo proti mně stáli vojáci a jejich vůdce. „Půjdete s námi!“ řekl jejich vůdce rozhodně.
„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se. „Napsala jste spisy o Koperníkově heliocentrismu. A to pobouřilo představitele církve.“
„Ale…“ Náhle mě vůdce vojáků zarazil a povídá: „Je mi to líto, ale budete muset jít s námi.“ Zajali mě a dovlekli k soudu. Odsoudili mě na doživotní vězení, ale za dvě léta mě pustili a já jsem mohla opět přemýšlet o vědeckých pokrocích a zkoumat záhady.
Líbilo se mi že jste zaspali
Líbil se mi děj. A hlavně jak tě odvlekly
Líbilo se mi že jí odvelekli
Líbilo se mi jak vtrhli do dveří vojsko.
Líbilo se mi jak jí zavřeli do vězení
Líbilo se mi že jsi znovu mohla přemýšlet o vědeckých pokrocích a zkoumat záhady.
bylo to pěkné
bilo to nej a super kájo.
líbilo se mi to