Jednou jeden kluk Slavomír, se chtěl vydat do Krkonoš, aby si tam vyšplhal na nějakou horu. Třeba na Sněžku. Tak nasedl do vlaku, a jel do Krkonoš. Plný odvahy se vydal zdolat naši nejvyšší horu. Jenže když už byl skoro na vrchu, začalo se mu pod nohama bortit kamení.
„Jejda! Jé! Pomóc! Pomozte mi někdo! Zachraňte mě!“ volal vyděšeně Slavomír.
Už skoro spadl do údolí, když ho kolem jdoucí Pavel naštěstí chytil. Když se uklidnil, vynadal mu Pavel: „Pane, co tu děláte bez potřebného vybavení a v těch strašných botách! Máte štěstí, že jsem šel zrovna kolem a že jsem vás chytl“. Slavomír se zastyděl: „Děkuji vám pane Pavle, měl jsem opravdu štěstí, že jste šel kolem a zachránil mě.“
Rychle se spřátelili. Společně vylezli až na vrchol Sněžky, kde byl krásný výhled do okolí. Dali si tam kávu, odpočinuli si a společně pak slezli dolů. Dodnes jsou přátelé.
Líbilo se mi jak si dali kávu
Líbilo se mi že vylez na Sněžku.
líbilo se mi že ho zachránil pavel
děkouji za všechni komentáře které jste sem dali
Líbilo se mi jak se stali kamarády.
Líbil se mi kluk Slavomír.
Líbí se mi jméno Slavomír