Slovesnost

Jako každý den, i dneska ráno jsem šel do školy. Už cestou mi přišlo všechno divné. Na silnici, tedy spíše na nějaké cestě připomínající zpevněnou polní cestu, jsem nepotkal žádné auto ani autobus, jen náš soused jel okolo na hrozně starém polorozpadlém kole. Kolem mě se prohnal kočár tažený koňmi. Ani školu jsem nepoznával, celá byla zašlá a pochmurná. Ve třídě byly staré ošuntělé lavice a židle, příšerná tabule, nikde žádný koberec na hraní, nikde žádné počítače, tablety, mobily, interaktivní tabule. Celá třída na mě působila dost smutně a šedivě. I pan učitel byl nějaký jiný. Vypadal hrozně přísně, na sobě měl černý oblek, na očích kulaté brýle a v ruce… Co to vlastně měl v ruce? Rákosku? Na co ji asi má?

Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, slyším z dálky nějaké divné zvuky, zní to jako prásk, bum, prásk… A pak už zřetelně: „Vojto vstávej, už musíš jít do školy.“ To mě budila sestra. Celý zpocený jsem se probudil a byl jsem rád, že se mi to jen zdálo. Nechtěl bych se dostat do tak podivné doby, do doby sto let za opicemi, jak se dneska říká.