Slovesnost

Budu vám vyprávět, jak to bylo, když jsme byli v husitské armádě. Naše rodina byla nespokojena s pravidly církve. Polovinu naší úrody jsme museli dát církvi a církev mohla hodovat, zatímco my jsme hladověli a snažili se, aby jídlo vydrželo co nejdéle.

Jan Hus vyučoval v Praze na univerzitě, z té ho však vyhodili. Když se církev dozvěděla, že chce utéct, dala ho zavřít do klášterního vězení. Nakonec církev vzala Jana Husa na výslech, aby odvolal věci, které o církvi prohlásil.  Ale Jan Hus je neodvolal. Nakonec byl upálen a jeho prach byl vysypán do Bodamského jezera, aby ho nikdy nikdo nenašel.

To však církev dělat neměla. Kováři začali vyrábět meče, kopí a všechny zbraně, které mohl kovář vyrobit. Všichni běží do boje, nikde není slyšet ani ptáček, který tu zněl, než začala bitva. Nikde neslyšíte nic kromě výkřiků a řinčení mečů. Všude je jen krev a já běžím s mečem v ruce a u sebe na opasku malý nožík, protože i ten může zachránit.  Protivník, na kterého se vrhám, stačil jen popadnout sekeru ze země, teď je bez ruky, krve je všude spousta. V tu ránu vidím, jak můj bratr padá k zemi a jeho hlava je o kus dál. Zakřičím za něj. Se slzami v očích volám: „Bratře, néé!“ Padám k zemi. Přichází ke mně protivník a už nežiju.