Slovesnost

Když se  jsem se  narodila, tak jsem byla šťastná, že jsem se narodila. Koukala jsem na ten svět kolem sebe. Byla jsem z toho trochu vykulená a trochu šťastná. Měla jsem z toho smíšené pocity. Bylo to tím, že jsem svět viděla jen černobíle. Po pár měsících, když už jsem viděla barevně, byl ten svět hned veselejší. Mamka se mnou chodila na procházky. Ukazovala mi nové věci. Potom pro mě nastal velký zvrat, to když jsem začala chodit do školky. Byly tu nové děti a já z nich měla strach. Ten strach se časem rozplynul. Hlavně večer, vždy když mě maminka ukládala do postýlky a četla mi pohádky, jsem zase byla ta holčička, která má svůj svět a ve kterém mi je dobře.

Teď už je ze mě velká holka a mám jiné představy a jiná přání. Ovšem vím, že jsem na světě ráda a jsem vděčná rodičům, že se o mě starají a dávají mi svoji lásku. A i když jim tu lásku tak často nedávám najevo, mám je moc ráda. Proto bych chtěla všem dětem, které se narodí, říct, že rodiče je budou milovat ať už jsou jakékoliv. A že se na tom světě vůbec nemusí bát, protože jim vždy milovaná osoba ukáže směr, jakým se mají vydat.