Slovesnost

Byl to takový normální den, snídaně, škola, oběd, fotbal, večeře a šel jsem spát. Když jsem se ale druhého dne ráno probudil, ležel jsem v nějaké chatrči. Nejprve jsem si myslel, že je to sen, ale opak byl pravdou.

Nejdřív jsme potichu šel prohledat chatrč. Vtom tam někdo kolem mě prošel. „Ahoj Martine,“ řekla ta osoba. Tak alespoň vím, jak se tady v tom světě jmenuju. Když jsem prohledal celou chatrč, zaslechl jsem o místní hospodě. Neváhal jsem a šel jsem se tam kouknout.

Potichu jsem se posadil do kouta a dal jsem si pivo. Bylo hodně dobré, jediné co mě zaskočilo, bylo to, že to pivo pily i děti. Ale pak jsem se dozvěděl, že má málo procent alkoholu. Zaposlouchal jsem se do hospodských řečí: „Naší zemi táhne osmdesát slepic.“
„Naše planeta má křídla.“ No to jsou ale blbosti.

„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal jsem se skupinky lidí. „Jo, sedni si,“ odpověděl jeden z nich. Po chvíli povídání jsem rozhodně prohlásil: „Země je přece kulatá.“ Najednou bylo kolem ticho jako v kostele. Všichni koukali za mě. Ohlédl jsem se. Za mnou stálo asi pět chlapů. Vtom mě popadli a odváděli pryč. „Kam mě nesete?“ vykřikl jsem. „Do šatlavy. Dost možná se už nevrátíš!“

Když jsme došli na rynek, přivázali mě k velkému kůlu. Kolem mě lidi kladli suché dřevo. Co to jako má být? Vždyť to je jasný, že je Země kulatá. Učili jsme se to v přírodovědě.