Slovesnost

To jsme se s Ondrou jednou vsadili, že se přes Saharu dostaneme za dva dny. Ovšem letadlem by to neplatilo. Od začátku jsme měli jasno, že pojedeme autem. Ale jakým? To byla těžká otázka. Ondra byl pro ten teréňák, já zase pro náklaďák. Nakonec jsme se shodli na velkém terénním Mercedesu. A byla to správná volba. Šest kol si hravě poradilo i s těmi největšími dunami.

Skákalo a my se uvnitř cítili jako na zámku. V řízení jsme se střídali. Jenže přišel večer, a ani jeden z nás už nemohl. A přitom jsme za sebou neměli ani půlku cesty. Museli jsme někde přespat. Byla možnost spát na korbě auta, ovšem nechtělo se nám spát v tom prachu. Jeli jsme ještě kousek, slunce už zapadalo, když se před námi zjevila krásná oáza. Byla sice neobydlená, ale hlavně, že tam byla voda a tráva. Lehli jsme si jen tak na deku a usnuli jsme. Najednou jsme se vzbudili. Ale neleželi jsme na krásné trávě, nýbrž na písku uprostřed pouště. Foukal vítr. Vůz zaparkovaný jen tak narychlo teď stál už z třetiny zavátý pískem. Museli jsme ho vyhrabovat lopatou.

Vydali jsme se dál, ale neměli jsme šťastný den. Roztrhli jsme jednu pneumatiku, ale nechali jsme to být, nemůžeme přece ztrácet čas. Když jsme byli asi tak ve třech čtvrtinách cesty, počasí se umoudřilo. Teploměr ukazoval čtyřicet dva stupňů Celsia.  Konečně se před námi  objevilo město. Byli jsme radostně uvítáni, protože zpráva o dvou bláznech, kteří chtěli přejet poušť, se už roznesla. Až teď jsme začali přemýšlet, jak to, že jsme usnuli na trávě a vzbudili se na písku. No to je přece jasné! Byla to fata morgána! Hlavní ale je, že jsme tuhle bláznivou sázku vyhráli. A rada na konec: Tohle nikdy nezkoušejte!