Slovesnost

Před dávnými časy a mnoha lety se u obce Lukavice potuloval duch jednoho  zemřelého lupiče a vraha. Všichni mu říkali Krvelačný Gusto. Prý tu měl chodit za druhé světové války a zastrašovat Němce. Jenomže válka skončila a už neměl koho odhánět a strašit. Měl mnoho předků. Prý podle legendy chodil po lesích, polích a obcích s krvavou sekyrou v zádech. Do tmy svítily rudě červené oči. Měl dlouhé šedé vousy a černé husté vlasy až na zem. Na sebe si oblékal bílé roztrhané tílko. Za zmínku stojí velké uši, aby všechno slyšel. Vždy měl černé krátké kalhoty. Každou noc vyl jako vlk. Po čase z toho vytí zešílel a stal se z něj vlkodlak. Podle legendy jestli ještě nezemřel, musí se tu někde potulovat dodnes, ale nikdy ho nehledejte. Když vás zahlídne, ani se neptejte, co by se stalo. Vypráví se o něm mnoho povídaček, ale povím vám tu nejlepší. My ho známe jako vlkodlaka.

Začínalo to klidným ránem za úsvitu. To se náš Gusto probouzel. Vždy přespával na takových místech, kde se moc nechodí. Třeba v nějaké staré boudě nebo chatce už skoro na rozpadnutí. Neviditelný na svém místě zůstával až do páté hodiny večer. To se vypravoval před důl s pyritem. Údajně tam měl strašit a odhánět dělníky. Chtěl, aby měl všechen pyrit pro sebe. Když přece jenom šel někdo kolem, začal vydávat divné zvuky, aby příchozího odstrašil. Jak tak jednou kopal, zasekla se mu v kameni noha a nemohl vylézt ven. Od té chvíle sem nikdy nešel, a proto se už v Lukavici netěží pyrit.