Slovesnost

Edita von Trebel žije v Anglii a chodí do Experimentální školy, kde se v poslední době velmi rozmáhá šikana. Edita je její obětí. Je to dívka, která je v pubertálním věku a je velmi citlivá,  je jí třináct let.

Jednou, když ji pronásledovali nejstarší žáci a ona nevěděla co dál, zaběhla do školního archivu. Tam to bylo krásné. Všude knihy a literatura všeho druhu. Editě se to moc líbilo, zvláště pak model lodě. Sáhla po něm a stalo se něco velmi zvláštního. Editě se začala motat hlava a upadla do bezvědomí.

Když se probudila, byla někde, kde to nezná. Byla na lodi. Co tam dělá? Je mokrá na kost. Sedá si, slyší, jak jí někdo říká: „Vstávej dítě, musí ti být zima.“ Byl to hlas staršího pána, který jí podával vlněnou deku. „Dobrý den, mohu se vás zeptat, kde to jsem?“

„Jsi na palubě Bílého Karafiátu děvenko,“ odpověděl ten pán. „Jmenuji se lord Millin.“ Tak si povídali, dokud jeden muž v strážním koši nezakřičel: „Země na obzoru!“  Dynil Edy řekl, že plují na slavnost sv. Lukáše. Prý to bude velká sláva. Když dopluli, přivítal je dav lidí. Slavnost  dopadla velmi dobře a Edy tu potkala i krásného chlapce jménem Daniel. Zamilovala se do něj a vypadalo to, že i ona se mu líbí.

Uběhlo osm let a Edy začala s Danielem chodit. Jednou ji Daniel pozval na piknik. Začal večer a Editě byla zima. Deny jí půjčil kabát. Najednou sáhl do kapsy kalhot a vytáhl malou krabičku a usmál se na Edy. Ona se začervenala a oplatila mu ten úsměv. Trvalo to celou věčnost, než Deny ticho nepřerušil větou Vezmeš si mě? Edy se rozbušilo srdce.

O dva měsíce později se konala velká svatba. A netrvalo dlouho a na světě bylo i miminko, chlapeček jménem Josef. Edita už dávno zapomněla na svůj život v Anglii, na Experimentální školu, šikanu a dále žila svůj pohádkový život s Danielem a Josefem.