Slovesnost

Jednou jsem letěla v menším letadle mířícím do Afriky. Právě jsme prolétali nad Saharou a najednou… Kchrrrr. Krrr. Prrrr.
„Vážení. Máme porouchaný motor. Nasaďte si okamžitě padáky. Klesáme!“ ozvalo se z reproduktorů. Zoufale jsem se podívala na Mary, moji českou kamarádku s anglickým jménem, sedící vedle mě. Udělala to samé a obě jsme si nasadily padáky. Když jsme pobraly naše věci, vyskočily jsme. Paráda, padák se nám oběma otevřel. Po chvíli jsme dopadly na zem.

„Mary? Kolik máš vody?“ zeptala jsem se.
„Mám čtyři litry v batohu a deset dvoulitrů v tašce. A ty?“ zeptala se.
„Jsme na tom stejně.“ Nevěděly jsme, kam jít, proto jsme se snažily putovat pořád rovně. Šlapaly jsme už desátý den. Vtom se mně začala zobrazovat fata morgana. Naštěstí mi mozek pořád fungoval, tak jsem tomu nevěřila. Ale Mary to nevydržela a hnala se do určitého místa.

Málem jsem to s ní nevydržela. Chvíli jsem si dokonce myslela, že se zbláznila. Byla jsem snad jediná, která dokázala nevěřit téhle iluzi. Byla jsem vyčerpaná, ale… co to? „Hele! Mary! Oáza!“ zakřičela jsem na ni. Ale co když je to další fata morgana a mně hrabe? Ale vypadá to jako pravda. Radši půjdu pomaleji, abych nedopadla jako Mary. Přišla jsem k vodě a vyzkoušela jsem ji. Ta je tak příjemná. Zavolala jsem na Mary a ta do vody skočila šipku. Zůstaly jsme ve vodě asi hodinu dokud jsem nezpozorovala město.

Fata morgana to být nemohla, vyčerpaná jsem už nebyla. „Mary! Město! Poběž! Honem!“ Běžely jsme, až jsme doběhly do města. Obyvatelé už zavolali záchranu a my se po tom všem dobrodružství dostaly v pořádku zpátky domů.