V jednom pralese žila opička se svou rodinou. Skákali z větve na větev a užívali si tepla. Když se setmělo, opičky šly na kutě. Ráno šla opička Lili pro něco k snědku, ale u banánovníku našla roztomilou papouščí slečnu, která plakala.
„Co se ti stalo?“
„Já jsem narazila do stromu a mám poraněné křídlo.“
„Chudinko, pojď, vezmu tě sebou domů a ošetřím tě.“
Papouščí slečna se jmenuje Lusi a je hrozně zvědavá. Následujícího dne se obě setkaly u banánovníku.
„Kam se půjdeme projít?“
„Mohli bychom se projít ke skále opic.“
„Tak jo, jdeme.“ Ale Lusi se začala vyptávat: „Kdy už tam budeme? Kolik je hodin? Kolik ti je let?“
„A dost! Jsi zvědavá jako opice. Ty jsi opice. Tolik otázek, nemůžeš být chvilku zticha? Jsme tu. Toto je skála opic. Je tu nějaké ticho.“ Křup.
„Co to bylo?“ V té chvíli vyskočila velká gorila. „Lili, já se bojím.“ Gorilí muž je zvedl do vzduchu a chtěl je hodit z útesu. Do toho však skočil Lilin táta a zachránil je. Děvčata poděkovala za záchranu. Lili si neodpustila poznámku a povídá: „Lusi, jsi zvědavá jako opice.“
Báro bylo hezký že si napsala o opičkách.
Báro máš pěkný příběh.
Hezky napsané, i obrázek.
Báro, moc se mi líbí tvoje přísloví.
Líbilo se mi že si psala o opicích.